A co když už nikdo nepřijde?

Jako malá (dobře, asi do 15 let) jsem neustále trpěla (ne)opodstatněným strachem zvláštní formy. Uvedu to na příkladu:

Ve školce jsme odpoledne chodívali ven. Chvilku jsem si hrála, ale pak, ideálně ještě několik hodin před tím, než pro mě měl vůbec někdo přijít (tenkrát pro mě často chodíval staříček), sedla jsem si zádumčivě na lavičku a pomalu mě naplňoval smutek, strach, a neuvěřitelná úzkost. Říkala jsem si: „Co když pro mě nikdo nepřijde? Co když na mě staříček zapomene? Co když pro mě nebude chtít přijít? Co když tu zůstanu jako poslední?“.

Do školky jsem nechodila ráda. Vlastně jsem nikdy nechodila ráda nikam, kde bylo více než pět lidí. Už ve školce si totiž moji koexistenti (nebyli to kamarádi, byly to děti, se kterými jsem byla nucena nějak koexistovat na vymezeném prostoru) začali všímat, že jsem divná. Nikdy jsem se s nikým nehádala, nikoho jsem nepošťuchovala, nedošlo ani k žádné potyčce mezi mnou a ostatními dětmi. Ale byla jsem prostě divná.

Ze školky jsem měla takové trauma, že jsem si přála být okamžitě doma. Staříček, který pro mě chodíval do školky, byl moje spása. Z celé rodiny jsem měla nejspíš právě s ním nejlepší vztah. O to víc mě děsilo, že by jednoho dne nemusel přijít.

Ale nakonec vždy přišel.

Strach mě nepřešel ani na základní škole, kde jsem zůstávala ve družině (ví někdo, proč se tomu říká družina, když tam nedochází k žádnému družení, ale jen k mlácení slabších jedinců, alias mě?). Opět ten stejný strach, že mě tam táta nechá, že na mě zapomene. Největší schíza mě popadala, když jsme měli jít odpoledne ven na hřiště. To jsem si říkala: „Co když mě táta nenajde? Co když nezjistí, že jsme tady?“. Měla jsem pocit, že se zhroutím.

Ale táta mě nakonec vždy našel.

Jsem hrozně ráda, že mě ten strach nakonec přešel.

Ale co vaši prarodiče? Ať už jsou doma nebo v domově důchodců?

Teprve nedávno mi došlo, že tímto strachem trpím nejen já, ale spousta dalších lidí. Především těch starých. Spousta starých lidí se cítí nepotřebná a osamocená. Připadají si odepsaní a mají strach, že na ně ostatní zapomněli. Co když si právě vaši prarodiče pokládají stejnou otázku, zatímco leží v posteli? Co když si právě teď říkají:

„A co když už nikdo nepřijde?“

Udělejte si, prosím, čas a navštivte své milované prarodiče, nebo třeba i rodiče, pokud žijí daleko. Nebo jim alespoň zavolejte. Za ten jeden hovor nebo za jízdenku zaplatíte sice 20 Kč, ale radost a jistotu, kterou tím druhému člověku dáte, ta bude k nezaplacení.

3 thoughts on “A co když už nikdo nepřijde?

  1. Rodiče a širokánská rodina žije, ale prarodičům se nepovedlo přežít stáří. Tím pravidlem se řídím u bližší rodiny, že jsem v kontaktu, jak nejvíc to jde. Protože i přes veškeré nedostatky lidí, je spolupráce potřeba a je to zdravé. Nemusíte s nimi ve všem souhlasit, ale je to vaše rodina.

    Jak chcete mír mezi národy, když členové širší rodiny a někdy dokonce té blízké rodiny v sobě nezlomí tu neexistující Berlínskou zeď.

    Jen na ty velké rodinné sjezdy, ze všech koutů světa, co jsou například ve Zlíně jsem pár let nějak nestíhal jezdit, ale byla to škoda. Víc příbuzných tam žije.

    Až bude sjezd, tak určitě pojedu, minule nás tam byl plný sál a to jsme úplně obyčejná famílie rozlezlá po celém světě.

    Hodně štěstí vaší sehrané talentované partnerské dvojici.

    1. Děkuju! Já na rodinné srazy chodím vždy když můžu, protože je to prostě sranda. Vznikají tam ty nejobyčejnější rodinné situace, které jsou hrozně vtipné, ale i když jsou obyčejné, tak z toho jsou takové ty vzpomínky na celý život, co hřejou u srdíčka :).

Napsat komentář